Převážnou část mého života jsem pracovala na jedné pozici. Když děti chodily do škol bylo to fajn, klidná práce a pravidelný příjem. Jenže postupem let jsem vnímala v této oblasti takovou vnitřní prázdnotu a začaly přicházet myšlenky, že toužím poznávat něco nového. Ale zároveň s tím také, že mám být vděčná, vždyť mám práci a plat.
A tak jsem umlčovala tyto myšlenky, ale moje duše byla smutná. Zpětně si vybavuji, jak jednoho dne, před lety, jsem zase procházela tím zoufalství, že takhle už nemůžu a vyslala tuto myšlenku Bohu. A víte, co se stalo? Úplně zřetelně jsem slyšela: za pět let. Upřímně, trochu mě to vylekalo, ale zároveň jsem cítila vnitřní klid ❤️